Svítání 1961 – 1965
Nejpřesvědčivějším dokladem smysluplnosti práce divadelního souboru v určitém období je počet premiér a repríz. Při porovnání s minulým pětiletím je časový úsek 1961 – 1965 předzvěstí lepších dob. Přeje si je bohudík i místní národní výbor a spolu s vlivným předsedou divadelního souboru Františkem Říhou usilovně hledají do čela zřizovatele uměleckých kolektivů – Kulturního a společenského střediska – nového šéfa.
Říjnovým nástupem /1961/ paní V. Avratové – Liškové do této funkce se dostavuje očekávané zlepšení kulturního dění ve městě. Do práce divadelního souboru se opět navrací řád. Začíná se pravidelně zkoušet a vidina konkrétních výsledků zlepšuje náladu. Dostatek příležitostí uplatnit energii na jevišti odvádí pozornost od problémů i občasných neshod. S odstupem let se ostatně všechny tzv. kritické situace zdají být malichernými až směšnými, jako například pamětníkem popisovaná roztržka, která vznikla k obveselení havlovského publika tím, že právě zhynuvší padouch ve Fikarově Padělku zůstal na hlavnípřestávku ležet vinou jevištního technika před oponou. /Co naplat, herec musil odchodem s diváky narušit divadelní iluzi./
Zatím co předcházející kapitola historie mohla zmínit pouze jedinou úspěšnou hru /Návštěva nepřichází – osm představení/, jsou tentokrát evidentní úspěchy dva: Březovského Nebezpečný věk /režie V. Avratová, 15 představení/. Ve srovnání s nimi nelze ostatní inscenace /Domácí víno, Lišky, dobrou noc a Padělek/ s dvěma až čtyřmi uvedeními příliš chválit.
Zrodila se toho času i jedna menší aféra. Studovala se na tehdejší dobu /1964/ „odvážně kritická“ hra Oty Zelenky Občan Čančík. A tu, při různosti lidí a tím i názorů či typů v souboru, vznikla situace napjatá. Jak se píše v kronice: „…vyskytly se při zkouškách hlasy, že hra není žádoucí, že ji nadřízené orgány nepovolí, a tak skutečně došlo k tomu, že premiéra plánovaná na 23. 6. 1964 se odvolala, ač byla již propagována a byly vytištěny plakáty i programy.“
A vzápětí jsme svědky protikladného politického činu: do souboru se po návratu z vězení, do kterého byly ve vykonstruo-vaném procesu v padesátých letech odsouzeni, vracejí a ihned hrají manželé Drahomíra a Jaroslav Vozkovi.
A co nového mezi herci a režiséry? K věrným Františkům Říhovi a Zlickému se připojují posily Věra Avratová-Lišková, Václav Liška a Josef Hromádka. Spolu s agilními mladými Alenou Říhovou, Kamilou Paškovou, Vítem Tvrdíkem a Jaroslavem Michálkem tvoří základ souboru.
Jiří CINGROŠ